Tvoří-li člověk s radostí, jeho dílo nese v sobě živé prvky přirozenosti. Pudí-li člověka k práci pouhá nutnost,
bývá jeho dílo jen výpomoc z nouze. Proto jsem se rozhodla jít svou cestou „jinou cestou“, navzdory nástrahám osudu.
Usadila jsem se v náruči přírody, která mne vrací k mým kořenům a zároveň mi dává možnost vymanit se
hluku a spěchu měst hemžící se jako velká mraveniště.
Dnešní doba je odlišná a bude nadále spěchat kupředu. Příroda nám jasně dává svá znamení a signalizuje nám,
že spěch je cesta do záhuby. Jenže současný člověk je chtivý poznání a vědy. Všechna technologie,
na níž je upřena pozornost roste a člověk ve spěchu zapomíná na své vlastní kořeny. Ptám se sama sebe,
jak je to možné? Vždyť člověk je základní stavební materiál naší společnosti a jeho duše a cíle jsou písní naši budoucnosti.
Proto jsem se obrátila do lůna lesů a luk, věnuji se zde ruční výrobě nejen z ovčí vlny od jejího ostříhání až po finální výrobek a
dalším činnostem, které mi příroda nabízí.
Příroda není jen velký rádce a učitel, ale především domov nás všech.